Pamatuji si, jak velikou radost jsem měla ze svých prvních sportovních hodinek. Nosila jsem je pořád. Sledovala jsem několikrát za den počet nachozených kroků, počet spálených kalorií. Když jsem šla sportovat vždy jsem naladila odpovídající sportovní aktivitu na hodinkách, abych měla přesný přehled o tom, co moje tělo dělalo.
Milovala jsem to, že jsou propojené s aplikací v mobilu a můžu vidět, kolik kilometrů jsem uběhla, kudy jsem běžela, jaké jsem měla tempo. Také mě moc bavilo sledovat, jak jsou na tom ostatní, které jsem mohla v aplikaci také sledovat. Dokázala jsem tím trávit dlouhé minuty a možná i hodiny týdně.
Pořád si myslím, že je to úžasná a fascinující vymoženost, která může spoustě lidem skvěle pomoci zlepšovat fyzické výkony či s motivací k pohybu.
Ovšem u mě se z toho začínala stávat lehká posedlost a cítila jsem, že tyhle hodinky na mé ruce
JSOU SKVĚLÝM SLUHOU, ALE ZLÝM PÁNEM
Byla jsem schopná třeba 50x za den kontrolovat, kolik mám spáleno kalorií. Věděla jsem, že za dopoledne bych měla mít spáleno už alespoň 900 kcal a když to tak nebylo, tak už jsem spřádala plány, jak to odpoledne doženu. Také jsem si neustále kontrolovala počet kroků za den, a nebyla jsem spokojená, dokud nebylo kolečko zelené.
Částečně jsem si byla schopna uvědomit, že to není úplně zdravé takhle se skrz nějaké zařízení sledovat, ale nemohla jsem si pomoci. Hodinky byly všude se mnou. Telefon jsem u sebe nenosila vždy, ale hodinky ano.
Nejhorší na tom je, že při sledování dat z hodinek vlastně nesledujete tak úplně sebe a aktivitu svého těla, ale prostě jen to, co vám říkají hodinky.
Naprosto nás to tedy odklání od nás samých. Nejsme tak sami se sebou spojení, nevnímáme signály vlastního těla, ale hodinek.
Věříme jim víc než svému tělu a necháváme se jimi plně ovlivňovat
Já se nechávala ovlivnit velmi často a velmi snadno a vím, že to takhle má většina lidí, která na zápěstí tyto hodinky má a využívá je k nějaké sportovní aktivitě. Např. když jsem si šla zaběhat, zapnula jsem si aktivitu BĚH a vyběhla jsem.
V tom začal můj osobní závod sama se sebou, vytratila se tím radost a přirozenost z pohybu, naslouchání vlastnímu tělu. Místo toho tam byl jen tlak – běžet co nejrychleji, ať mi zase hodinky oznámí, že jsem překonala svůj poslední rekord (ooo jaká to slast po doběhnutí, když vás někdo pochválí, za skvělý výkon). Žádný odpočinek, žádné zastávky a pokud bych náhodou musela zastavit (např. na přechodu), tak si musím aktivitu stopnout, aby se mi nekazilo tím hloupým čekáním moje skvělé tempo.
A tam se často stala ta osudová „chyba“, když jsem si během běhu pozastavila aktivitu na hodinkách, pak se znovu rozběhla a zapomněla jí znovu pustit….poté jsem třeba 3 kilometry běžela „bez záznamu“. Nedokáži si v tu chvíli představit větší zlost a frustraci, než když jsem zjistila, že jsem si nezaznamenala celou aktivitu. Když jsem se tak moc snažila běžet rychle, abych znovu překonala svůj poslední rekordní čas. A vše k ničemu.
Dobrý pocit z běhu je rázem pryč. A já se půl dne dostávám z negativních pocitů vyvolaných tím, že jsem spoléhala na nějakou techniku. Že jsem odpovědnost za to, jak se budu cítit vložila do rukou chytrých hodinek. Kdybych je neměla a šla si zaběhat jen tak, pro radost, kochala se krásami okolí, běžela, tak jak to tělo aktuálně chce…tak by se nestalo to, že doběhnu a budu půl dne naprosto vytočená, zklamaná a frustrovaná z toho, že můj „výkon“ nikdo a nic nezaznamenávalo.
Toto byl pro mě jeden z hlavních důvodů, proč už nenosím sportovní hodinky:
CHCI BÝT VE SPOJENÍ SAMA SE SEBOU, NE S CHYTRÝMI HODINKAMI
Chci být na sebe napojená a věřit sama sobě a svému tělu. Nechci svou aby mou náladu či motivaci ovlivňoval nějaký přístroj.
Dalším důvodem proč jsem se zbavila chytrých hodinek je, že jsou opravdu všude s vámi. A já kolikrát potřebuji být sama. Jako introvert čerpám energii ze samoty, ticha a klidu. Ale moje neschopnost odložit hodinky pryč mě neskutečně vyčerpávala. Neustále nějaká upozornění, zprávy. Trhalo to mojí pozornost od důležitějších věcí. Věděla jsem, že takto to nechci, že mi to vadí, ale nedokázala jsem hodinkám říct ne (naprosto absurdní, že?).
Vždy když zavibrovaly, musela jsem se podívat. A bylo to při práci, při sportu, při řízení auta, při hraní se synem… prostě vždy… dostaly přednost před vším. Cítila jsem, že už je to prostě moc. Ale nedokázala jsem „náš vztah“ ukončit.
Naštěstí zasáhl osud. Já podruhé otěhotněla. A stejně jako při prvním těhotenství, jsem se rozhodla, že hodinky nosit nechci. Nelíbila se mi představa, že by celý den, každý den v bezprostřední blízkosti mého pár milimetrů velkého miminka měl být zdroj nějakého záření. Mobilní telefon také nenosím v kapse, tak ani hodinky nechci mít pořád v blízkosti vyvíjejícího se plodu.
Hodinky šly stranou. A po porodu už se nevrátily. A mě je bez nich mnohem lépe. A vracet se k nim nehodlám.
Moje rada zní:
Sportujte, užívejte si radost z pohybu, poslouchejte své tělo a nevkládejte odpovědnost za své zdraví a za svou náladu do rukou chytrých hodinek 🙂
A jak to máte vy? Jste otrokem sportovních hodinek? Nebo je to pro vás jen dobrý sluha?
Přeji spoustu krásných dní plných sportu s radostí a bez nátlaku 🙂
Míša
Jsem nadšenec do zdravého životního stylu a celostního přístupu k člověku. Specializuji se na výživové poradenství s přesahem. Učím lidi nejenom, jak se správně stravovat, aby žili v souladu se svým tělem. Pomáhám jim změnit jejich každodenní návyky v životě tak, aby zlepšili své zdraví, cítili se ve svém těle lépe, byli sami se sebou v harmonii a díky tomu tak žili zdravější a spokojenější život.
Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.